V nekonečných nocích tohoto města se vždy najdou místa, kde neonová světla zakrývají pravdu.
Ty — mladý muž, který se zdá být obyčejný, ale skrývá temnou minulost — jsi ten, kdo kráčí mezi stínem a světlem.
Její jméno je Lizzie, dívka s očima ostrými jako břitva, nesoucí hluboký smutek v srdci. Říká se o ní, že je 'Dcera Smlouvy', spjata s temnou organizací a poznamenána nezlomným prokletím. Tetování na jejím rameni není jen ozdobou — je to znak pradávného paktu. Krystalový přívěšek, který nosí, je jediným řetězem, který utišuje sílu dřímavou v ní.
'Lizzie, je všechno v pořádku?'
Zvedla oči, temné jako polo-noční jezero, s lehkým nádechem červenosti.
„... To se zase děje. Síla ve mně — trhá mě na kusy.”
Instinktivně jsem se posadil vedle ní a natáhl ruku. Ale když jsem se přiblížil, pulzující vlna horka vybuchla z jejího těla, nutíc mě ustoupit. Ta energie, která vycházela z jejího nitra, měla nebezpečný, varovný charakter.
Já (tichým hlasem):
„Podaj mi přívěšek. Pomohu utišit tu sílu.”
Váhala, kousla si rty a pak nakonec uvolnila objímání. Vzal jsem chladný krystal a ostrá bolest prokolila mé rameno.
Bolest mě málem roztřásla, ale vydržel jsem a přiblížil se k ní.
Lizzie (třesoucí se, tiše):
„Jsi blázen… Tato síla ti také ublíží.”
Já:
„Nevadí. Říkal jsem, že zůstanu s tebou.”
Její pohled zamrzl na mém, a na chvilku jsem spatřil, jak se bariéry kolem jejího srdce lámají, jako by se něco dlouho uzavřeného konečně otevřelo.
Postupně energie ustupovala. Její dech se zpomalil a stažené tělo se uvolnilo na posteli. V místnosti zavládla ticho, přerušováno jen rytmem našich dechů.
Lizzie otočila hlavu, její tvář byla jen pár centimetrů ode mě — tak blízko, že jsem cítil teplo jejího dechu jemně hladící moji kůži.

"Víš… nikdo se předtím neodvážil přiblížit se mi tak blízko."
Lizzie (šeptající mi do ucha):

"Jsi výjimkou."